Je mi radostí mít možnost sdílet moji bezprostřední zkušenost z měsíčního pobytu v Ghaně, kde jsem pobývala měsíc v době letních prázdnin a měla možnost navštívit několik škol. Ghana je země ležící při západním pobřeží Afriky mezi Pobřežím slonoviny a Togem, rozkládá se na 238.540 km2 a čítá 27.499 tis.obyvatel, úředním jazykem je angličtina a zřízením se jedná o prezidentskou republiku.
Jsem ráda, že jsem v rámci své cesty měla možnost navštívit několik vesnických i soukromých škol. Je to zkušenost, která v mnohém obohacuje můj pohled na vzdělání a život samotný. Noc před návštěvou školy jsme navštívili místní vesnici a děti, které si ve skupinách hrají mezi domy, skákají panáka a hrají další hry ke kterým jim stačí klacík a hliněná cesta, s radostí nás zapojily do hry. Byly nadšené z dárku v podobě bločků, fix i pastelek, které si rozdělily po jednom kusu fixi či pastelky. Následující den jsme vstoupili do první vesnické školy. Školou proudí radost, nadšení, mírný chaos a živelná atmosféra, je zde však i tlak na výsledky a disciplínu. Učitelka vstupuje do třídy padesáti dětí s věkovým složením 8-9 let, předčítá text a zadává práci do dvojic. Ke svému stolečku na venkovní chodbě si volá zvlášť každého žáka a zkouší jej ze čtení a porozumění textu dle předem připravené tabulky. Výkon žáků zaznamená, ale nijak ústně nehodnotí. Někteří přečtou slabiky, jiní slova a další zvládnou i text. Domácí úkoly jsou zadávány, ale se spoluprací rodičů se ani v nejmenším nepočítá. Veřejné základní školství je zdarma, ale knihy a uniformy musí rodiny hradit a tak mnohdy do školy své dítě ani neposílají a to nejen kvůli nákladům na školní potřeby, ale současně proto, že děti od 6 let mnohdy pracují a ve chvíli, kdy tráví čas ve škole, nemohou vydělávat peníze, což pro rodinu znamená finanční ztrátu. Uvádí se, že až 44% dětí do školy nedochází z důvodu dětské práce. Značná část populace tak zůstáva negramotná bez možnosti vzdělání. Je tolik příběhů dětí, které by si přály změnit svůj život a osud tím, že budou studovat a přitom je mnohdy tak těžké vymanit se podmínkám, v kterých vyrůstají a překročit práh do škol. Místní děti si vzdělání váží a respekt k učitelům a všeobecně dospělým je opravdu velký. Jejich odhodlání a touha po vzdělání je pak nezměrná.
Po rozloučení s dětmi jsme pokračovali dále k pobřeží, kde jsme navštívili soukromou akademii zahrnující mateřskou, základní i střední školu. Již na první pohled průjezd majestátnou bránou značil, že se jedná o školu s kvalitním zázemím. Zde se hradí školné cca. 4 tis Kč, ale v případě finanční nouze je možno zažádat o stipendium a získat možnost studovat zde zdarma. K cestě vede od hlavní silnice dlouhá hliněná silnice, doprava je zde náročná, některé děti zde přebývají na internátu. Škola vzdálená pouhou hodinu cesty od té vesnické má rozdílné podmínky i přístup ke vzdělání. Třídy jsou vybaveny moderním nábytkem, učebnicemi, tabulemi, počítačovou učebnou, knihovnou a školka dokonce Montessori pomůckami. Do školky dochází děti již od věku dvou let, dále postupují na vyšší stupeň školky a posléze do školy. Již ve školce pro nejmenší jsem zaznamenala pomůcky pro výuku jazyka a matematiky. V místních podmínkách jsou podstatné výsledky jako příslib možnosti absolvovat střední a vysokou školu a zajistit lepší budoucnost pro sebe i svoji rodinu. Výkonově orientované školy tedy plní ambiciózní očekávání rodičů a jejich cílem je do dětí již od útlého věku vtěsnat co nejvíce učiva. Ve třídě, kde právě probíhá test psaní a čtení seděly samostatně u stolečku již 4-5 leté děti, které se plně soustředily na splnění testu. Ostatní děti nás v doprovodu učitele provedly školou. Působily vesele, otevřeně, ale dokázaly si zachovat odstup jako vyjádření své hrdosti. Na nádvoří právě probíhal nácvik nástupu. Škola působila velmi disciplinovaně a organizovaně. Živelnost zde střídá pevný řád.
O pár kilometrů a desítky minut dále jsme opět navštívila další vesnickou školu, kde se na nás děti vrhaly s ohromným nadšením. Vybíhaly ze tříd a měly potřebu se dotknout naší kůže a vlasů. Ve chvíli, kdy je usměrnil učitel, se okamžitě vzdálily a usadily zpět do lavic. Živelnost vesnické školy byla znatelná, ale respekt a poslušnost učiteli či dospělému je jednotným prvkem všech škol. Třídy jsou vybaveny skromně, ale nápaditě. Je cítit nadšení pedagogů a přívětivé až rodinné prostředí. Škola se nachází v blízkosti rybářské vesnice, kde si lidé z generaci na generaci předávají své řemeslo a mají zajištěnou slušnou obživu. Škola nepůsobí jako priorita i když věřím, že i zde jsou děti, které mají své sny a jejich představy o životě se různí od představ jejich rodin. Otázkou zůstává, kolik dětí zrovna rodina má a zda si bude moci dovolit poslat aspoň některé na studium střední školy. Některé děti potkáváme ráno na pláži při vytahování rybářského úlovku, do školy nechodí a již od dětství se zapojují do práce.
Po návratu do Accry, hlavního města Ghany jsem navštívila nejbližší soukromou školu. Školné je úměrně vyšší vychází na cca. 7tis Kč měsíčně, další náklady obnáší nákup uniformy, kterou nosí v Ghaně do školy všechny děti. Škola působí profesionálně a čistě. Do výčtu vybavení patří v rámci mateřské školy opět Montessori pomůcky. Je radost vidět, že je filozofie Marie Montessori rozšířená a uznávaná po celém světě. Bohužel není možno vidět školu v plném proudu, i zde zavládly letní měsíční prázdniny.
Na závěr se mi v Accře naskytne příležitost hovořit i s několika místními lidmi z různých sociálních vrstev. Sociální rozdíly jsou zde opravdu extrémní. Na jedné straně stojí jsou zde k vidění ta nejluxusnější auta a okázalé domy a na straně druhé obrovské množství obydlí v podobě malých plechových, dřevěných či zděných domečků, která jsou uspořádána do obrovských ghet, kde jsme měly též možnost mluvit s místními obyvateli. Mnozí z nich si uvědomují, že státní škola nevykazuje u dětí kýžené výsledky, a tak i z toho mála co mají platí dětem školy soukromé (cca. 1.200,-Kč měsíčně).
V mnohém se ukazuje, že primárně nestačí vzdělávat pouze děti, ale že je pro úspěch nezbytně nutné spolupracovat i s jejich rodinami. Bylo mi velkým potěšením uskutečnit tak inspirativní i když krátkou návštěvu několika škol a utvořit si představu o jejich fungování. Doufám, že se s v budoucnu najde opět příležitost místní školy navštívit a strávit zde více času. Ač mnoho místních lidí trpí velkou chudobou, jejich život je v mnohém bohatší něž náš.
